Cesta Starlineru k ISS: Co znamená pro budoucí návštěvy stanice

Pokaždé, když vzhlédneme k obloze a sledujeme onu bílou tečku letící obrovskou rychlostí nočním nebem, často zapomínáme na neuvěřitelně složitou dopravní mašinérii, která udržuje život na oběžné dráze. NASA a Boeing se právě dohodly na přepracovaném plánu návratu lodi Starliner k Mezinárodní vesmírné stanici, počínaje nepilotovaným testem před zahájením pravidelných rotací astronautů. Pro nás, kdo život orbitální laboratoře sledujeme ze Země, tento plán určuje tempo budoucích spojení, střídání posádek i manévrů viditelných na obloze.

Co se stalo

Po technických potížích zaznamenaných během pilotovaného testovacího letu (Crew Flight Test), kdy trysky reaktivního řídicího systému a drobné úniky helia donutily loď vrátit se na Zemi bez posádky, americká vesmírná agentura a letecko-kosmický gigant přepracovaly časový harmonogram. Podle informací webu NASASpaceflight nový plán počítá s tím, že Starliner nejprve poletí na nepilotovanou misi s cílem ověřit úpravy servisního modulu, zejména v oblasti tepelného managementu a chování ventilů pohonného systému při dlouhodobém přibližování.

Tento opatrný přístup má rozptýlit jakékoli technické pochybnosti předtím, než na palubu usednou čtyři astronauti k dlouhodobým misím (od rotace Starliner-1 dále). Zprávy odborných médií, jako je Ars Technica, zároveň poukazují na odhodlání Boeingu upevnit svou roli poskytovatele pilotované dopravy, což vyvrací spekulace o možném opuštění programu Commercial Crew. Po měsících společného vyhodnocování dat v Houstonu a Huntsville se obě strany shodly, že zopakování automatizovaného letu představuje nejbezpečnější a nejdůkladnější cestu k získání konečné operační certifikace.

Přepracovaný plán zahrnuje intenzivní období statických pozemních testů upravených trysek, integrované softwarové simulace a přípravu nové kabiny v prostorách Kennedyho vesmírného střediska. Jakmile tento nepilotovaný let prokáže, že loď dokáže manévrovat, udržet přibližovací dráhu a bezchybně se připojit bez ztráty tahu, NASA dá zelenou pravidelnému střídání posádek.

Proč je to důležité

Abychom pochopili význam této dohody mimo zasedací místnosti korporací, stojí za to si připomenout základní princip programu komerčních posádek NASA: provozní redundanci. Od vyřazení raketoplánů v roce 2011 si agentura stanovila cíl nikdy nezáviset na jediném dopravním prostředku. Přestože loď Crew Dragon od SpaceX prokázala během desítek letů obdivuhodnou spolehlivost, výhradní závislost na jediném nosiči (raketě Falcon 9) a jediné kapsli vystavuje stanici kritické zranitelnosti v případě jakékoli nečekané anomálie, jež by tuto flotilu mohla dočasně uzemnit.

Existence provozuschopného Starlineru představuje nepostradatelnou záchrannou síť. Pokud technický problém vyřadí z provozu jeden model, druhý může pokračovat v přepravě klíčových zásob, střídání vědců a zajišťování nouzové evakuace. Střídání dvou různých amerických lodí navíc vyvažuje frekvenci startů a umožňuje mnohem flexibilnější plánování vědeckých experimentů v mikrogravitaci, což zároveň snižuje zátěž pozemních týmů.

Tato restrukturalizace má také přímý dopad na život na palubě orbitálního komplexu. Každá rotace posádky představuje týdny předávání úkolů, úpravy spánkových cyklů astronautů, změny v rozdělení kajut a hustý vesmírný provoz u stykovacích uzlů modulu Harmony. Když se harmonogram střídání zpozdí nebo změní, pobyty expedic se prodlužují a venkovní údržba pomocí výstupů do volného prostoru se musí přeplánovat. Nový rozvrh Starlineru vrací předvídatelnost do logistické skládačky, na níž se podílí pět mezinárodních vesmírných agentur.

Co sledovat na obloze

Když se nová loď vydá na cestu k orbitální laboratoři, pro milovníky vizuálního pozorování nastávají jedinečné okamžiky. Fáze přibližování a stíhání na oběžné dráze obvykle trvá 24 až 48 hodin. Během této doby stíhací loď upravuje svou rychlost, aby postupně zvýšila svou oběžnou dráhu a dostihla stanici, což na noční obloze vytváří fascinující podívanou: dvě světla putující po nebeské klenbě po stejné trajektorii, oddělená jen několika stupni nebo dokonce minutami.

V tuto chvíli se ISS podle údajů z našeho sledování pohybuje ve výšce 430 km a letí závratnou rychlostí 27561 km/h. Na její palubě v současnosti žije sedm lidí: Jessica Meir, Anna Kikina, Pyotr Dubrov, Jack Hathaway, Anil Menon, Andrei Fedyaev a Sophie Adenot. Aktuální profily i dráhu každého z nich si můžeš prohlédnout v naší sekci věnované aktuální posádce ISS.

Až se příští Starliner vydá na oběžnou dráhu ve výšce 430 km, podmínky pro jeho pozorování budou záviset na geometrii slunečního osvětlení vzhledem k tvé poloze. Aby byla loď nebo samotná stanice viditelná pouhým okem, musí být splněny tři podmínky současně: v tvém místě musí být noc nebo soumrak, těleso musí prolétat tvým zorným polem a musí se nacházet v dostatečné výšce, aby odráželo sluneční světlo nezastíněné zemským zakřivením. Pokud se chceš na tyto úkazy připravit a vědět přesně, kdy vzhlédnout k nebi, projdi si našeho průvodce pozorováním ISS nebo si zjisti, v kolik hodin ISS přelétá nad tvými souřadnicemi.

Kromě estetického zážitku ze sledování dvou lodí v těsném závěsu připojená kapsle jemně mění siluetu a odrazovou plochu stanice. Ačkoli ze Země pouhým okem vnímáme pouze bod se stálým jasem (který může svou svítivostí předčit Jupiter i Venuši), pozorovatelé vybavení dalekohledy s ručním nebo motorizovaným naváděním dokážou rozeznat zlatavé solární panely, bílé chladicí radiátory i lodě připojené k přednímu a zenitovému portu. Pravidelné zapojení Starlineru přinese na příď komplexu odlišnou siluetu, rozpoznatelnou díky kompaktní geometrii ve srovnání se štíhlým kuželovitým tvarem Dragonu či kulovitými moduly lodí Soyuz.

Sleduj přelety orbitálního komplexu přímo nad svou střechou a nenech si ujít žádné manévry díky našemu sledování v reálném čase.