Moduly ISS jeden po druhém

Publikováno 12. října 2026 · Aktualizováno 12. října 2026

Stanice poskládaná z dílů

ISS nevzlétla najednou. Skládala se na oběžné dráze kus po kuse, jako stavebnice Merkur, a trvalo to přes dvacet let. První modul se dostal nahoru v listopadu 1998, poslední v roce 2021. Dnes má stanice 16 hlavních hermetizovaných modulů, k tomu jeden nafukovací modul a komerční přechodovou komoru. Všechny jsou spojené s velkým nosníkem dlouhým 109 metrů, který nese solární panely a radiátory.

Uvnitř se stanice dělí na dvě poloviny, které se spravují skoro každá zvlášť: ruský segment, řízený z Moskvy, a americký segment, řízený z Houstonu, ke kterému patří i laboratoře Evropy a Japonska. Obě poloviny se potkávají v jediném bodě, ve spoji mezi Zarjou a Unity.

Ruský segment

Je to nejstarší část stanice a jsou v ní hlavní motory. Jeho moduly vycházejí z modulů sovětských stanic Saljut a Mir.

• Zarja (1998). První modul, vypuštěný 20. listopadu 1998. Vyrobili ho v Rusku, ale zaplatila ho NASA. Zpočátku dodával energii a zajišťoval pohon, dnes slouží hlavně jako sklad a zásobník paliva.
• Zvezda (2000). Servisní modul, připojený v červenci 2000. Najdeš v něm kajuty, kuchyňku, systémy podpory života a motory, které podle potřeby zvedají dráhu stanice. Byl jejím prvním skutečným „domovem“.
• Poisk (2009). Malý modul nahoře na Zvezdě. Připojují se k němu lodě Sojuz a Progress a zároveň slouží jako přechodová komora pro ruské výstupy do volného prostoru.
• Rassvet (2010). Na stanici ho dovezl raketoplán Atlantis. Je to dokovací port pod Zarjou a k tomu malý sklad.
• Nauka (2021). Ruská víceúčelová laboratoř, vypuštěná v červenci 2021 po více než deseti letech odkladů. Nese evropskou robotickou paži ERA. Uvolnit jí místo musel Pirs, starý dokovací modul z roku 2001.
• Pričal (2021). Kulový uzel se šesti průchody, připojený k Nauce v listopadu 2021, díky kterému má ruský segment další dokovací porty.

Americký segment a jeho partneři

Tady je většina laboratoří. Několik „amerických“ modulů se ve skutečnosti vyrobilo v Itálii: Harmony, Tranquility, Cupola a Leonardo vznikly ve stejných továrnách v Turíně jako evropská laboratoř Columbus.

• Unity (1998). První uzel, připojený k Zarji v prosinci 1998. Spojuje obě poloviny stanice.
• Destiny (2001). Laboratoř NASA, centrum amerických experimentů i řídicích systémů celého segmentu.
• Quest (2001). Přechodová komora, ze které se vychází do volného prostoru v amerických skafandrech.
• Harmony (2007). Uzel, který spojuje Destiny s evropskou a japonskou laboratoří. K jeho přednímu a hornímu portu se připojují lodě Crew Dragon a nákladní Dragon.
• Columbus (2008). Laboratoř Evropské kosmické agentury s prostorem pro experimenty uvnitř a s plošinami venku.
• Kibo (2008–2009). Japonská laboratoř, která dorazila na třikrát: hermetizovaný sklad, hlavní modul a vnější plošina vystavená vesmíru. Hlavní modul je dlouhý 11 metrů a je největší na celé stanici. Kibo má i vlastní robotickou paži.
• Tranquility (2010). Uzel, ve kterém je velká část podpory života celého segmentu: recyklace vody, výroba kyslíku, toaleta a trenažéry na cvičení.
• Cupola (2010). Pozorovací kopule se sedmi okny, z nichž prostřední má průměr 80 cm. Odsud se ovládá robotická paže Canadarm2 a vznikají tu nejlepší fotky Země.
• Leonardo (2011). Bývalý nákladní modul raketoplánů, který na stanici zůstal natrvalo jako sklad.
• BEAM (2016). Pokusný nafukovací modul. Vynesli ho složený a nafoukli až na oběžné dráze. Měl to být dvouletý test, nakonec z něj zůstal obyčejný kumbál.
• Bishop (2020). První komerční přechodová komora, přes kterou se ven ze stanice dostávají malé družice a experimenty.

Kdy který díl přibyl

Co není modul: nosník, panely a robotické paže

Kromě modulů, ve kterých žije posádka, má ISS i velkou vnější konstrukci: integrovaný nosník, který od jednoho konce ke druhému měří 109 metrů, skoro jako fotbalové hřiště. Je na něm osm velkých amerických solárních panelů, od roku 2021 posílených modernějšími rolovacími panely, dále radiátory, které odvádějí přebytečné teplo, a plošiny, kde se skladují náhradní díly.

Venku se pohybuje i Canadarm2, sedmnáctimetrová kanadská robotická paže, která zachytává nákladní lodě a přesouvá vybavení, spolu se svou přesnou „rukou“ Dextre. Ruský segment používá evropskou paži ERA, umístěnou na Nauce.

Jestli tě zajímá, jak se tohle všechno udržuje v chodu (elektřina, vzduch, voda), píšeme o tom v článku jak funguje ISS.

Časté otázky

Kolik modulů má ISS?

Šestnáct hlavních hermetizovaných modulů: šest v ruském segmentu a deset v americkém, pokud počítáme oba hermetizované moduly laboratoře Kibo. K nim se přidává nafukovací modul BEAM a komerční přechodová komora Bishop.

Který modul ISS byl první?

Zarja, vypuštěná z Bajkonuru 20. listopadu 1998. O dva týdny později vynesl raketoplán Endeavour modul Unity a připojil ho k Zarji. Tím se stanice zrodila.

Který modul je největší?

Hlavní hermetizovaný modul japonské laboratoře Kibo. Je dlouhý asi 11 metrů a jeho průměr je něco přes 4 metry.

Byl už nějaký modul vyřazen?

Ano. Pirs, ruský dokovací modul a přechodová komora z roku 2001, se v červenci 2021 odpojil a shořel při návratu do atmosféry, aby uvolnil místo laboratoři Nauka.

Kde se můžu podívat, jak vypadají jednotlivé moduly zevnitř?

Na naší stránce o ISS. Je tam 3D model postavený na modelu NASA a procházka moduly z pohledu první osoby.