Publikováno 12. října 2026 · Aktualizováno 12. října 2026
Čím dál rušnější oběžná dráha
Kolem Země neobíhají jen fungující družice. Jsou tam i odhozené raketové stupně, mrtvé družice, uvolněné součástky a hlavně úlomky z výbuchů a srážek. Sledovací sítě mají v katalogu desítky tisíc objektů větších než 10 cm a odhaduje se, že úlomků o velikosti 1 až 10 cm je přes milion. Ty už jsou příliš malé na to, aby se daly sledovat jednotlivě.
ISS létá právě tudy. V její výšce, kolem 400 km, zpomaluje úlomky tření o zbytky atmosféry, takže během několika let spadnou a shoří, což dráhu trochu pročišťuje. Shora ale pořád přibývají nové a stanice je velký terč: od jednoho konce ke druhému měří přes 100 metrů.
Proč je i malý úlomek tak nebezpečný
Problémem je rychlost. Dva objekty na nízké oběžné dráze se mohou míjet rychlostí kolem 10 km za sekundu, tedy víc než desetkrát rychleji, než letí střela. Při takové rychlosti má hliníková kulička o průměru jednoho centimetru, která váží jen o málo víc než gram, podobnou energii jako tunové auto jedoucí zhruba 40 km/h. Jenže soustředěnou do jediného bodu.
| Velikost | Kolik jich je (odhad) | Jak se s nimi zachází |
|---|---|---|
| Přes 10 cm | Desítky tisíc, katalogizované | Sledují se ze Země a ISS se jim vyhne, když se přiblíží |
| 1 až 10 cm | Přes milion | Příliš malé na sledování; před velkou částí z nich chrání stínění |
| Pod 1 cm | Stovky milionů | Stínění je zastaví; zanechávají drobné krátery a stopy |
Hlídání: krabice kolem stanice
Americká síť pro sledování vesmíru hlídá katalogizované objekty radary a dalekohledy a několikrát denně počítá, jestli některý z nich nepoletí blízko ISS. Kolem stanice se přitom vymezuje pomyslná krabice vysoká asi 2 km a 50 km dlouhá i široká, které se neformálně říká „krabice od pizzy“. Pokud do ní má nějaký objekt vniknout, NASA a Roskosmos situaci posoudí.
Rozhoduje pravděpodobnost srážky. Pokud přesáhne zhruba 1 ku 10 000 a je dost času, nařídí se úhybný manévr: několikaminutový zážeh motoru, který nepatrně změní rychlost stanice, aby úlomek proletěl před ní nebo za ní. Obvykle se k tomu použijí motory připojené lodi Progress nebo motory modulu Zvezda.
Od roku 1999 provedla ISS takových manévrů už několik desítek. Na naší mapě v reálném čase uvidíš, že se předpokládaná dráha přepočítává každých pár minut: po takovém manévru se časy přeletů mohou posunout o několik sekund. Jak to ovlivňuje předpovědi, vysvětlujeme v článku jak počítáme přelety.
Když není čas: úkryt v lodích
Někdy se úlomek odhalí pozdě a na manévr už není čas. Posádka se pak ukryje ve svých lodích, v Sojuzu a Crew Dragonu, se zavřenými průlezy a připravená se odpojit a vrátit na Zemi, kdyby stanice utrpěla vážný zásah. Stalo se to už několikrát. Nejznámější případ je z 15. listopadu 2021, kdy Rusko při vojenském testu zničilo raketou jednu ze svých starých družic, Kosmos 1408. Srážka vytvořila přes 1 500 sledovatelných úlomků a posádka se musela schovat v lodích, zatímco stanice prolétala oblakem trosek.
Stínění: oddělené vrstvy
Proti malým úlomkům se stanice brání stíněním. Moduly mají tenkou vnější stěnu, která je pár centimetrů od hermetizované stěny. Když částice narazí do první vrstvy, roztříští se a odpaří do oblaku trosek, který se rozprostře na větší plochu a už nemá sílu prorazit tu druhou. Tomuto řešení se říká Whippleův štít, podle astronoma, který ho navrhl ve čtyřicátých letech. V nejexponovanějších místech ho ještě zesilují vrstvy speciálních tkanin, například kevlaru.
Díky této ochraně stanice odolá zásahům částic zhruba do jednoho centimetru. Nejvíc starostí dělá pásmo mezi jedním a deseti centimetry: úlomky jsou tam příliš malé na sledování a zároveň příliš velké na stínění.
Stopy po zásazích
- Jedno z oken Cupoly má drobný odštěpek o velikosti asi 7 mm, který v roce 2016 vyfotil britský astronaut Tim Peake. Způsobila ho nejspíš šupinka barvy nebo kousek kovu velký několik tisícin milimetru.
- Robotická paže Canadarm2 dostala v roce 2021 zásah, který prorazil její tepelný kryt. Paže přesto dál fungovala bez problémů.
- Solární panely a radiátory sbírají drobné dírky. Ty se zkoumají, když se nějaké díly vrátí na Zemi, a pomáhají lépe poznat populaci úlomků.
Kesslerův syndrom: v roce 1978 upozornil vědec NASA Donald Kessler, že když je na nějaké dráze dost objektů, srážky mezi nimi mohou vytvářet úlomky, které způsobí další srážky, a tak dál v řetězové reakci. Zabránit tomu na nejvyužívanějších drahách je dnes jednou z největších starostí celého kosmického odvětví.
Co se s tím dělá
Agentury a regulační úřady čím dál víc vyžadují, aby se nové družice na konci životnosti stáhly z provozu a sestoupily tak nízko, že během několika let shoří v atmosféře. Zkoušejí se i mise, které mají trosky zachytávat. Velké konstelace, jako je Starlink, létají na nízkých drahách právě proto, aby jejich družice v případě poruchy spadly samy. Jestli tě zajímá, jak se s ISS potkávají na obloze, máme průvodce Starlink, nebo ISS.
Časté otázky
Narazil už do ISS vesmírný odpad?
Malé úlomky ano, a mnohokrát: stopy jsou na oknech, panelech i na robotické paži. Velké objekty ne, protože se sledují a stanice se jim vyhýbá.
Jak často se ISS vyhýbá vesmírnému odpadu?
Pevný rozvrh na to není. Od roku 1999 provedla několik desítek úhybných manévrů, někdy i několik za jeden rok, jindy celé měsíce ani jeden.
Co dělá posádka, když už není čas se úlomku vyhnout?
Ukryje se ve svých lodích, v Sojuzu a Crew Dragonu, se zavřenými průlezy a je připravená se odpojit a vrátit na Zemi, kdyby stanice utrpěla vážný zásah.
Jak velkým úlomkům ISS odolá?
Její stínění je navržené tak, aby zastavilo částice zhruba do jednoho centimetru. Objekty větší než 10 cm se sledují a stanice se jim vyhýbá. Nejvíc starostí dělá pásmo mezi nimi.
Ovlivňují úhybné manévry časy přeletů?
Ano, trochu. Manévr změní dráhu a časy přeletů se mohou posunout o několik sekund. Proto se vyplatí zkontrolovat předpověď ještě v den přeletu.
Sleduj stanici v reálném čase
Otevřít mapu